Ze shonu do klidu: Rok po odchodu z Prahy do Českých Budějovic

Ještě před rokem a půl bych si nedokázala představit život mimo Prahu. Byt na Vinohradech, práce v korporátu, víkendy v oblíbených kavárnách a barech – to byl můj život a byla jsem přesvědčená, že je dokonalý. Pak přišla nečekaná pracovní nabídka, která mě zavedla do Českých Budějovic. "Je to jen na tři měsíce," ujistila jsem své pražské přátele. "Pak se vrátím." Místo toho jsem po třech měsících prodala pražský byt, přestěhovala se natrvalo a začala objevovat, jak může vypadat život v menším městě. Dnes, když zadám do vyhledávače České Budějovice PPC reklama, abych našla místní služby, uvědomím si, jak daleko jsem ušla od svého "jen pražského" myšlení.

Ta změna přišla nečekaně. Pracovala jsem v marketingovém oddělení velké mezinárodní společnosti, když se objevila nabídka vést menší tým v jihočeské pobočce. "Tři měsíce, maximálně půl roku," řekli mi. "Potřebujeme někoho, kdo zaškolí místní tým." Souhlasila jsem – částečně z profesní zvědavosti, částečně proto, že jsem potřebovala změnu.

První dny v novém městě: kultura šoku

Přiznávám, že první týdny v Budějovicích byly náročné. Chyběl mi puls velkoměsta, anonymita davu, nekonečný výběr restaurací a kaváren. Cítila jsem se jako ryba vytažená z vody. Ubytovala jsem se v malém pronajatém bytě blízko centra a o víkendech jezdila zpět do Prahy, za přáteli a svým "skutečným životem".

A pak se něco změnilo. Bylo to v dubnu, kdy Budějovice začaly rozkvétat do jara. Jednou v sobotu jsem se rozhodla zůstat místo cesty do Prahy. Procházela jsem se po náměstí, zastavila se na farmářském trhu a povídala si s prodejci. Pak jsem zamířila k řece a pozorovala vodáky připravující se na první jarní plavbu. Večer jsem zašla do malé vinárny, kde mi majitel poradil skvělé lokální víno a představil mě svým přátelům.

Ten den jsem si uvědomila, že v menším městě existuje jiná kvalita života – pomalejší, osobnější, propojenější. Nebyla to jen absence velkoměstského shonu. Byl to pocit, že někam patřím, že nejsem jen anonymní částečkou v obrovském mechanismu.

Rozhodnutí, které mě překvapilo

Když se blížil konec mého tříměsíčního "dočasného" pobytu, přistihla jsem se, že odkládám návrat. Nejdřív o týden, pak o měsíc. Moji kolegové v Budějovicích mě přijali mezi sebe, měla jsem první přátele mimo práci, objevila jsem oblíbené kavárny, restaurace a místa pro výlety. Praha mi začala připadat vzdálená, hektická a neosobní.

Jednoho večera jsem seděla na břehu Vltavy a pozorovala západ slunce, když mi to došlo: tady jsem šťastnější. Nebylo to jen město, ale životní styl, který mi jihočeská metropole umožňovala. Klidnější tempo, smysluplnější vztahy, více času na sebe. Následující den jsem zavolala své pražské realitní makléřce a dala byt na Vinohradech do prodeje.

Reakce mých pražských přátel mě nepřekvapila. "Zbláznilas se?" ptal se můj dlouholetý kamarád. "Co tam budeš dělat? Vždyť tam nic není!" Snažila jsem se vysvětlit, že "nic" je relativní pojem. Ano, v Budějovicích není metro, není tu tolik divadel, muzeí, barů. Ale co zjistíte, když se usadíte na jednom místě, je, že kvalita často převažuje nad kvantitou.

Nové pojetí komunity

Největším překvapením mého nového života bylo, jak rychle jsem se stala součástí místní komunity. V Praze jsem pět let chodila do stejné kavárny, a přesto jsem neznala jméno baristy. V Budějovicích jsem po týdnu nejen znala jméno kávu připravujícího Petra, ale věděla jsem, že má dvě děti, studuje dálkově psychologii a ve volném čase běhá ultramaratony.

Je to o měřítku. Menší město funguje jako vesnice – lidé se znají, potkávají se opakovaně v různých kontextech, budují vztahy založené na skutečných interakcích, ne na sociálních sítích. Když jsem hledala nový byt ke koupi, realitní makléř byl kamarád kamarádky. Když jsem potřebovala zubaře, sestra mé kolegyně měla volné místo. Všechno bylo osobnější, propojenější.

Současně jsem zjistila, že v menším městě mají moje rozhodnutí a činy větší dopad. Když jsem v Praze nepřišla na domluvené setkání, bylo to nepříjemné, ale život šel dál. V Budějovicích by to znamenalo narušení důvěry v rámci komunity. Tato vzájemná odpovědnost vytváří pocit sounáležitosti, který mi v anonymním velkoměstě chyběl.

Zpomalení jako lék na vyhoření

Zpětně vidím, že jsem v Praze směřovala k vyhoření, i když jsem si to nepřiznávala. Neustálý shon, přeplněný kalendář, pocit, že musím být všude a zároveň nikde nejsem naplno – to vše mě vyčerpávalo. V Budějovicích jsem zpomalila, a to nejen fyzicky.

Můj typický den nyní vypadá úplně jinak. Do práce jdu pěšky – dvacet minut klidnou chůzí přes centrum města a podél řeky. Obědvám v klidu, často s kolegy, ne u počítače. Večer mám čas na cvičení, četbu, občas setkání s přáteli. Víkendy trávím výlety do přírody, návštěvami farmářských trhů, nebo jen relaxací doma.

Změnilo se i moje vnímání času. V Praze jsem měla pocit, že musím každou minutu naplnit aktivitou, jinak "ztrácím čas". Tady jsem objevila hodnotu nicnedělání, prosté přítomnosti, pozorování měnících se ročních období. Když sedím na lavičce v parku a prostě koukám do koruny stromu, není to ztracený čas – je to způsob, jak dobít energii, jak se vrátit k sobě.

Nečekaná profesní výhoda

Obávala jsem se, že přestěhování do menšího města bude znamenat profesní stagnaci. Opak byl pravdou. V Budějovicích jsem získala větší odpovědnost, více prostoru pro experimenty a inovace. V Praze jsem byla jednou z mnoha marketingových specialistek, tady jsem hlavní osobou pro celou lokální strategii.

Navíc jsem zjistila, že regionální marketing nabízí výzvy, které v Praze neexistují. Musela jsem se naučit mnohem lépe porozumět lokálnímu kontextu, specifikům jihočeského trhu, místní mentalitě. To všechno mě profesně posunulo mnohem víc, než bych očekávala.

Jak mi řekl jeden z kolegů z agentury, která nám pomáhá s digitálním marketingem: "V Praze je konkurence tak velká, že se často soustředíte jen na to, abyste byli vidět. V regionech musíte být skutečně dobří, abyste uspěli." A měl pravdu. Nižší konkurence neznamená nižší nároky – spíš naopak. Když je trh menší, každá chyba je viditelnější, každý úspěch má větší dopad.

Rozšíření horizontů – pracovní cesta do Hradce Králové

Před dvěma měsíci mě práce zavedla na týden do Hradce Králové, kde jsme otvírali další pobočku. Byla jsem zvědavá, jak budu vnímat jiné regionální město po roce v Budějovicích.

K mému překvapení jsem se v Hradci cítila okamžitě jako doma. Ne proto, že by byl podobný Budějovicím – má svou unikátní atmosféru, architekturu, charakter. Ale proto, že jsem se naučila vnímat kouzlo menších měst, jejich rytmus a duši. Když jsem hledala informace o místních službách a zadala do vyhledávače Hradec Králové PPC reklama, ani mě nenapadlo stěžovat si na omezenější nabídku oproti Praze, jako bych to dělala ještě před rokem.

Místo toho jsem se těšila na objevování místních podniků, parků, zákoutí. Procházela jsem se po nábřeží Labe a obdivovala funkcionalistické budovy. Povídala jsem si s místními v kavárnách. A hlavně – cítila jsem se stejně uvolněně jako v Budějovicích, daleko od velkoměstského stresu.

Tento týden v Hradci mi potvrdil, že moje volba nebyla jen o konkrétním městě, ale o životním stylu. O vědomém zpomalení, o kvalitě nad kvantitou, o budování skutečných vztahů místo povrchních známostí.

Co mi chybí a co jsem získala

Bylo by pokrytecké tvrdit, že mi z pražského života nic nechybí. Občas postrádám anonymitu velkoměsta, možnost ztratit se v davu, když na to mám náladu. Chybí mi některé specifické restaurace, větší výběr kulturních akcí, setkávání s přáteli bez nutnosti plánování týdny dopředu.

Ale to, co jsem získala, daleko převažuje. Klidnější život bez každodenního stresu z dojíždění. Čas, který dříve pohltila doprava, teď můžu věnovat sobě. Hlubší, smysluplnější vztahy. Spojení s přírodou, která je na dosah ruky. A především pocit, že znám své místo ve světě, že někam patřím.

Ze začátku jsem si myslela, že v menším městě budu ochuzená o zážitky. Teď vím, že je to přesně naopak – žiju bohatší, plnější život, protože mám čas ho skutečně prožívat, ne jen přežívat z jedné aktivity na druhou.

Není to pro každého, ale možná právě pro vás

Když se mě přátelé ptají, jestli bych jim doporučila podobný krok, odpovídám opatrně. Život v menším městě není pro každého. Vyžaduje určitou míru adaptability, otevřenost vůči novým způsobům trávení času, schopnost najít radost v jednodušších věcech. Pokud potřebujete neustálou stimulaci, adrenalinu a široký výběr aktivit, možná pro vás velkoměsto zůstane lepší volbou.

Ale pokud cítíte, že vás velkoměstský životní styl vyčerpává, že toužíte po hlubších vztazích a pomalejším tempu, stojí za to o změně uvažovat. Nemusí jít nutně o stěhování – někdy stačí změnit perspektivu, způsob, jakým přistupujete k času, vztahům, každodenním činnostem.

Jak mi nedávno řekl jeden marketingový odborník z PPCprofits.cz, se kterým spolupracujeme: "Lidé často hledají štěstí na nesprávných místech. Myslí si, že potřebují víc – víc peněz, víc zážitků, víc možností. Ale skutečné štěstí často přichází, když zjistíte, co je pro vás opravdu důležité, a zbavíte se zbytku."

Závěr: Neočekávaná cesta domů

Před rokem a půl, když jsem balila kufr na "dočasný" pobyt v Českých Budějovicích, bych se vysmála každému, kdo by mi řekl, že tam najdu domov. A přesto, když nyní sedím na terase svého nového bytu s výhledem na Černou věž a piju ranní kávu, cítím hluboký pocit klidu a jistoty.

Možná to není ani tak o městě samotném, jako o nalezení místa, kde můžete být autenticky sami sebou. Pro mě se tím místem staly České Budějovice. Pro vás to může být Praha, Brno, Hradec Králové, nebo malá vesnice v horách. Podstatné je, aby to rezonovalo s tím, kým skutečně jste a jakým způsobem chcete žít.

A v tom je možná největší lekce mé cesty: domov není nutně místo, kde jste se narodili nebo kde jste strávili většinu života. Je to místo, kde se vaše duše může nadechnout a říct: "Tady jsem správně." A když takové místo najdete, poznáte to. Ne proto, že by bylo dokonalé, ale proto, že jeho nedokonalosti vám budou připadat jako součást jeho kouzla.